Pro povznesení ducha vlastní tvorba našich uživatelů
Květy srdce
Kdysi jsem četl knihu,jež se jmenovala „ Malý princ“
Je to kniha pro děti,ale do dnes nevím,proč.
Mnohdy i dospělí mají problém mnohé z této knihy pochopit a mnohé myšlenky uchopit do dlaní.
Malý princ je človíček,jež putuje cizími,smyšlenými světy,zeměmi,planetami a všude má nějaké příhody.
Z každé té příhody vyplyne nějaké moudro,ponaučení.
Vím,že moudra nejsou a nejsou dogmatem pro každého a pro život jako takový,ale něco mne z této knihy už z doby minulé utkvělo v mysli.
Něco,co se mě dotklo zcela uvnitř,na duši i na srdci.,něco co mě hluboce oslovilo.
Malý princ všem dával rady,radost,dobrou náladu.Když měl někdo bolest,pofoukal mu duši.
Když měl někdo strach,dával mu kuráž a odvahu.
Když někdo strádal a v jeho silách nebylo mu pomoci,aspoň na chvíli odvedl pozornost jiným směrem,aby dal na chvíli zapomenout.
Byl to takoví tvoreček na všechno a pro všechny.
Jedno však neměl,neměl lásku,neměl radost z toho,být milován.
Přes to,že viděl hodně zemí,planet,přes to,že se setkal se spoustou osůbek a tvorečků,nikdo mu nedal lásku.
Sám vlastně tedy ani nevěděl,co to je láska.Je to jak s ovocem,neochutnáš li,netoužíš ho mít.
Jednou,v jedné neznámé zemi,na neznámé planetě se však náš malý princ zamiloval do neznámé ženy.
Věděl,že se s ním něco děje.Věděl,že je to něco,co ještě nikdy nepoznal,a tak projevil svoji náklonnost.
Projevil ji poprvé,podruhé a tak dny utíkaly jeden za druhým.
Vždy,když se měl setkat s tou,jíž zaslíbil své srdce,se na vše připravoval.
No připravoval,byl to obřad,jež ten kdo nemiluje,nepochopí.
Každé ráno,každý den a každý večer své srdíčko vyzdobil a provoněl těmi nejněžnějšími vůněmi,kvítky,jež nikdo neznal,láskou,jež v něm vzplanula jak pochodeň v té nejčernější noci.
Jeho duše byla vždy čistá a oddaná,dát vše,co v ní za ta dlouhá léta a nekonečná putování bylo nahromaděno.
Ano,vždy říkal,na dnešek jsem pro tebe vyzdobil své srdíčko,abys ho mohla vzít do dlaní a bylo pro tebe nádherné.
A jak tak dny utíkaly jeden za druhým,malí princ zesmutněl.
Jeho milá,když občas vzala jeho srdce do dlaní,krvácelo.
I když nebyl sám,jeho duše zůstávala opodál a on zjistil,že jeho srdíčko nekrvácí jelikož by bylo poraněno.
Zarývaly se totiž do něj trny sobeckosti,trny jež člověku berou,ale krom bolesti nic nedají.
Uvědomil si,že milovat neznamená dát sám sebe,ale dostat i to vyzdobené srdíčko,jež on sám tolikráte dával na dlani.
Dostat i něhu,lásku pohlazení.Dostat to vědomí,že druhý ho také chce celou svou duší a tu duši mu provoní a přitulí se s ní.
Měl slzy v očích.Nechápal,proč je život o bolesti a proč slzy,jež mu tekou po tváři jsou slané.Dnes to již ví,bolest je slaná,hořká,jako jeho budoucí život.
Nikdy nevěděl,co to je mít rád,co to je milovat a dnes ví,když usedá do svého stroje času,že se sem již nikdy nevrátí.
Dnes ví,že je něco jiného milovat a něco jiného mít rád.
Dnes ví,že ty jež měl rád,bude mít rád i na dále i ty jež ještě nepoznal,však lásku v sobě nechal umřít,tak,jako umřel na duši on sám a již nikdy své srdíčko pro nikoho nevyzdobil.
Opět se toulá cizími světa a rozdává radost,aby byl pro druhé štěstím a pro sebe nikým.
Jedno však poznal“chce li kdokoliv milovat,musí být milován,jinak ho láska zničí,a jeho duše umře s jeho rozkvetlou,a však dlouho nezalévanou zahradou.
Když se poprvé setkali,přišla a usedla do proutí masivního křesla.
Usmála se jen,špitla své jméno,a on spatřil její rovnátka.
Hlavou mu prolétlo spoustu myšlenek.
Vedle něj seděla také Eva,nebo Evuš,to je jedno –
byli tam spolu a ona za nimi přijela,už ani vlastně nevěděl proč.
Ale když mu Evuš řekla, že na ni ještě počkjí,měl v sobě hněv,
ptal se sám sebe proč,proč,když se chtějí jet dnes milovat.
Proč čekat na ženu, kterou nezná a ani nechce poznat,samá proč,proč.
Tepalo ho to slůvko a otázka do ušních bubínků ,a v hlavě měl zlobu a chaos.
Ona snad dnes nechce jet,nebo proč,jaké záměry jí k tomu vedou,a už další otázka.
A ona si sedí,usmívá se na něj skrze svá rovnátka,jež mu zprvu vadila,
nebo nevadila,neví,spíše to byla momentální averse,než se jí podíval do očí.
Byly jak dva uhlíky a přestal myslet na rovnátka,na Evuš a začal se předvádět.
Věděl to a dal by si za to dnes s odstupem času pár facek,musel být uřčitě trapný,
ale uvědomoval si chvilkama,že by nikdy netušil,jak mohou být i rovnátka sexy.
Dnes ,když zde sedí a přemýšlí a vzpomíná nad jejich prvním setkáním,
usmívám se a je mu dobře,ví že byly i chvilky,kdy Evuš nevnímal a snad ani vnímat nechtěl.
Moc si přál,aby ho vnímala tak ,jako on vnímal ji,ale také si uvědomoval,že kdyby se ho zeptala,
proč ji tak vnímal,věděl, že nebude umět na to ani dnes odpovědět.
Věděl jen,že když Evuš řekla jedeme,nechtělo se mu,,ještě ne,,říkal si v mysli.
Proč vstáváme?Aha,říká to jen pro sebe,nikdo ho neslyší , vstane,
podá ji ruku a když opouštím hotelovou halu ,dá jí i polibek.
Přátelský,ale sám si přál aby v podvědomí to tak nebylo-divné co?
Ten den byc netušil,že se jejich osudy opět spojí,či spíše že to setkání není poslední.
Nasedají do auta a ještě v hotelovém apartmá vidí když zavře oči-
její úsměv s rovnátky a její uhrančivé uhlíky,jež se na něj dívaly.
Dívaly s nedůvěrou a zároveň se zaujetím a byl rád,i když opět nevěděl proč...jen se dohadoval a přál si....
„Jdi se osprchovat prdelko“zaslechnu hlas Evuš a otvíral oči s vědomím,
že obrázek zmizne a nemusí se již vrátit.
Milují se ten večer nezvykle vášnivě,spousty hlasitých orgasmů,spousty něhy,a pak cigaretka.
Leží na břiše,hlavou tam,kde bývají nohy,kouří a zkouší přivřít oči.
Zkouší,jestli se mu vrátí ten obrázek té holky,jež dnes letmo poznal,
holky s rovnátky a nádhernými hnědými kukadly a okouzlujícím úsměvem.
Vrátil a neví opět proč,ale byl jsem šťasten,usmíval se ,byla zde najednou s ním,v jeho mysli,v jeho fantasii.
Cizí holka,o které nic nevěděl,byla zde-přítomna jeho milování s Evuš a byl tomu rád.Nikdy nic takového neprožil..
Pomalu usíná,přivřená víčka a noří se do hlubokého spánku.
Jednu ženu ten večer vášnivě miloval a druhá ho provází ve snu a s ním a jeho představama usíná.
Asi je blázen,ale chce jím být i na dále,chce být blázen a ji mít na blízku.
Ráno vstává,a vše se mu začíná opět vybavovat a cítí provinile,jako by podvedl.
Neví,asi podvedl sám sebe,.ale tu noc patřilo jeho tělo jiné ženě než mysl,a byl za to rád.
666.vas.satanek.666
Něžné vyhnání z ráje a neb Eva a Evuš
Toho dne bylo skutečně nádherné počasí,a on již od rána měl v sobě předtuchu,že se dnes změní celý svět,celý jeho život.Vstal,provedl každodenní ranní higienu,nasedl do svého auta,tedy auta,navenek to vypadalo jako Jaguár,ale uvnitř,no běs a děs,špína,nedopalky,všude něco leželo,prostě zmatek,jež by se dal přirovnat zrcadlu jeho duše.
Nastartoval,a když se rozjel,uvědomil si,že zapomněl ve svém hotelovém pokoji telefon.
Byl navenek jako telefonní maniak,ale telefon byla jeho obživa,groo obchodů,bankovních operací a co vím ještě, co dělal u jídla a po telefonu a nebo i bez skurpulí ,třeba v přítomnosti přítelkyň,jimiž se falešně pyšnil
Již ale sedí v autě a pomalinku dojíždí do hotelu Holiday in ,kde má první schůzku a kde se také nasnídá.
Proto tam také to první jednání směřoval.Nerad začínal pracovní den bez kávy,velmi silné a bez lehké snídaně.
Vnímal to i jako jakousi obchodní výhodu proti tomu,jež usedal ke stolu na proti němu k jednání.
Měl vždy stálé rituály,kroky,jež se naučil,když se naučil za léta vnímat protistranu.Ale tento den byl něčím vyjímečný.
Nepřemýšlel ani tak nad tím kdo tam přijde,to mu bylo v celku jedno,měl hlavu plnou večera,co na sebe,jak se obléci,jakou vůni použít,ví- hodně žen miluje kořeněné vůně na mužově těle,ale co když ona je právě ten opak?.
Jednou rukou bere do ruky svůj šálek kávy a již se vzpřímeně kouká do očí obchodnímu protějšku.
Ani neví co mu vykládá,chytá jen útržkovitě jeho návrhy a profesionálně,tak jak již mnohokráte,přikyvuje,i když neví čemu a ani nechce.
Pak ukončí rozhovor rázně a sdělí ,že je vše zajímavé,ale aby mu to rozpracovali na papír.
To dělá vždy,když ho protistrana nezajímá,nebo když má myšlenky roztříštěné do všech stran.
Dnes mu myšlenky ale nepřeskakovaly,létaly jedna za druhou,a i když toto jednání bylo připravováno měsíc do předu,věděl,že skončí u papírové podoby.
Kouká na hodinky - čas se neskutečně vleče.
Ví,že dnes opět uvidí tu,jež ho uhranula svým měkkým,něžným,hnědým pohledem.
Ví,že když ji spatřil po prvé,byl při milování myšlenkami u ní,u ženy se jménem,jež Adama dostala z ráje.
Ano,měl opět vidět Evu,neznal a ani nevěděl přesně okolnosti,za jakých se setkají.
Vše připravovala Evuš,jeho přítelkyně,kterou miloval tělem,ale poprvé zažil i duševní orgasmus při myšlence na jinou ženu.
Věděl,že se mají setkat někde u metra,že pro ni pojede,a doveze ji do nového bytu,jež si s Evuš pronajal.
Věděl,že od metra k bytu je to pět minut,když bude mít štěstí na červenou na křižovatkách tak sedm.
Stále se mu honilo hlavou,jak ten čas využije,co jí všechno řekne,a také aby ji nevylekal,a aby zároveň věděla,že je mu blízká.
Že mu není lhostejná,že na ni myslí,že…že…,spoustu že,na tak krátký čas
Ano,to bylo ono,to v něm po dlouhé době vyvolávalo paniku.
Paniku,kterou neznal.Uměl jednat s lidmi,dělat obchody,diskutovat s politiky,chodit na párty s herci a zpěváky.
Ano to vše uměl a bylo to rutinní.
Ale toto bylo něco jiného,potkal ženu,a sám nevěděl proč,ale věděl,že chce být v její blízkosti.
Na chvíli ještě v křesílku přivřel oči,a vybavil si její úsměv,rovnátka jež byla sexy,oči,celou tvář.
Asi se v tomto chvilkovém zasnění usmíval,jelikož když rozevřel víčka,uvědomil si,že se na něj personál také usmívá.
Asi se začervenal,ne asi určitě,cítil,jak mu tváře hoří,a lekl se,že vidí jeho myšlenky.
Blbost,to nejde,kývl na číšníka,zaplatil a jel do své kanceláře.
A opět stejný rituál.Sekretářka s kávou a ranní poštou,pak kontrola petrolejářské bursy.
Bankovní pohyb valuty,a potvrzení objednávek.
Nikdy nebyl rušen,to sekretářka věděla a nevpouštěla dál ani návštěvy.
Nyní se ledabile po tom všem houpe v křesle,a kouká na své samurajské meče.
Jak rád by se nimi pochlubil,ukázal jí je.Byl na ně pyšný,ale hned to zavrhl,bez čipu sem nemůže.
Ani si neuvědomil,že stále myslí na ní,že automaticky je součástí jeho samého.
Až se toho lekl.
Vždyť jí ani nezná,a je s ní tak daleko,že už jí ukazuje meče.Usmál se a dal se do práce.
Věděl,že když bude pracovat,den rychleji uteče.
Mezi tím již volá Evuš,že její kamarádka přijede na pátou.
Sedl do auta a jel domů,se domluvit na bližším.
Měl jet hned na metro,netušil,že když dojede domů,Evuš se mu nakvartýruje do auta,a vše je pryč.
Ani vzteky nedýchá a ovládá se,aby to jeho přátelkyně nepoznala.A co nyní,vše je jinak,jak celý jeho život.
Když vystoupí ,Evička je již připravena nastoupit.Nedá mu to,a jde si jako by pro přátelský polibek.
Vnímá hebkost a žár jejích rtů,pane Bože,jak rád by jí vsunul jazýček mezi zoubky a …
Jedou domů,.Mlčky,v autě hraje Nohavica a on má v očích zklamání.
Ještě větší zklamání ho ale čeká,když mu Evuš řekne,aby na dvě hodiny odjel,že chce být se svou přítelkyní sama.
Vzteky sedl do auta a odjel,ale na první křižovatce se otočil v protisměru a jel zpět.
Tak to přeci nemůže skončit říkal si,a když vsunul klíč do dveří,vše vzdal.
Byl celý šílený,zapaluje si cigaretu a snaží se uklidnit myšlenky.
Ano ,půjde k oknu a bude doufat,že jí spatří,že ji aspoň v šeru zahlédne,že uvidí aspoň její siluetu.
Byl jak úchyl,jež sleduje okna,jak žárlivec,který hlídá svoji ženu.Nic z toho,jen on sám věděl,proč tam je.
A povedlo se,asi tak po hodince,možná ani ne se obě vyklonily z okna,opřeli o parapet a koukaly do zahrady.
Ani nedýchal,viděl svoji hnědookou kněžnu,a byl mu zase krásně.
Když odešly od okna,šel si spokojeně sednout do auta a čekal na příchod.
Zavřel oči,a ani nepomyslil na to,že dnes se bude milovat s Evu.
Usnul mikro spánkem,a má své první fantasie se ženou jež viděl vždy jen na chvíli,ale jež ho oslovila,okouzlila,očarovala sama sebou.Přistupuje k ní a něžně se dotýká jejích rtů,dlaní ji drží za bradičku a jen palcem stírá krůpěje z jejích rtů,přejíždí jím sem a tam a vnímá chvění každého zvlášť.
Stále se koukají do očí,nemluví,mlčky vnímají jeden druhého,jako by se znali již před tím.
Oba ví,co jejich pohledy znamenají,oba se koukají jeden druhému do očí co nejhlouběji.
Je to nádherná chvíle,kterou přeruší trhnutí za kliku u auta a ona tam stojí,tedy i se svoji přítelkyní Evu,ale tu nevnímá.
Obě nasednou do auta a on se těší na spánek,kdy bude ve své fantasii pokračovat.
Odjíždějí a on až nyní si uvědomuje,že je stopořený.Wau,honem se kouká kolem sebe.
Ne je to dobré,nikdo si toho nevšiml.Jsou opět u metra a denní iluze končí.
Ne nekončí,má svou fantasii a s tou dnes bude usínat.
666.vas.satanek.666
Zamyšlení
Opět leží na posteli hotelového pokoje a přemýšlí o životě.
Je opět sám .
Nenávidí tyto okamžiky,které ho provází celým životem.
Být obklopen toliko lidmi jež tě mají zřejmě rády,ale nedokáží to dát najevo či nechtějí a člověk pak vnímá jen svoji samotu,do které se ve smutku utápí.
Včera mu řekla v baru Jampa jedna známá,se kterou se vždy pozdraví a prohodí pár slov,že je smutný gentleman se smutným srdcem.Že moc dávám a málo dostávám.
Oponoval jí,i když v tu chvíli věděl,že má pravdu a nikdy by netušil,že ho ona vnímá více než povrchně.
Proč to tak je,proč život dá člověku více citu a něhy,než druzí chtějí,proč mu dá schopnost přijímat lásku,když ji nedostává,proč člověku bolí srdce i když není nemocný,zkrátka samá proč,proč.
Leží,a přemýšlí nad vším.
Jak celou tu dobu žil,nad dětstvím,nad láskou,kterou dostával od maminky,nad dospívání,kdy poznával své první jinošské lásky,prožíval své první touhy a mladistvé milování a zamilovanost.
Také své první rozchody,slzy ,smutek,kdy si člověk myslel,že se mu nechce žít.
Vždy se ale snažil dát ze sebe vše,jelikož měl tu potřebu a touhu dát druhému to,co je milé i jemu.
Vždy to bylo adekvátně jeho vyspělosti,nemyslí tím tělesné,ale mentálnímu naladění mysli.
Je až neuvěřitelné,jaké věci a jaké vzpomínky si člověk dokáže vybavit po tolika letech,ale i jak dokáže vnímat minulost nedávnou spojenou s přítomností.
Vždy j si myslel,že láska je jen něco,co vyjadřuje určité pocity a nikdy nevěnoval dlouho tomuto slovíčku pozornost.
Strašně dlouho si i myslel,že když člověk miluje,je automaticky také milován,jelikož láska musí být smysluplná.
Dlouho si také myslel,nebo spíše chtěl myslet,že když člověk dá druhému něhu a cit plynoucí z jeho vlastního nitra,že to- či něco podobného mu bude opětováno.
Dlouho si myslel,chybí li člověku ten druhý,že logicky tomu druhému musí chybět ten první.
Vždy si tak nějak přál,aby to tak fungovalo,a myslel si,že je to vlastně samozřejmost.
O to je člověk pak více celičký rozbolený,když zjistí,že to tak není,že v životě to většinou funguje jinak a pak se bojí radši milovat-ví že bude v lásce opět sám,že nikomu nebude chybět jeho dlaň,jeho obětí.
Že lidi nejsou pro lásku ochotni nést oběti,oběti jež by je v ničem neomezovaly.
Říká tomu láska bez omezení,ano mohu ,,milovat,,ale nesmí mi to omezit v mých potřebách,náladách a poklidu.Tak tak je dnes láska vnímána.
Chybí jí vášeň,emoce,chybí jí potřeba vnímat a chtít toho druhého,chybí jí to nejjednodušší a nejzákladnější a to je vyjádření slovy,mluvou.Pohladit hezkým slůvkem,pohlazením nikoliv na pobídku druhého,ale pohlazení vycházejícím z nitra člověka samého,prostě mít touhu sám pohladit a dotknout se toho,koho milujeme.
Miluji,miluji plným srdcem,a jak mám poznat,je li moje láska smysluplná,má li budoucnost,neslyším li to nejzákladnější slovíčko miluji tě,mám tě ráda.Jak mám či má člověk poznat,jestli druhému chybí,když on či ona nedokáží dotekem vyjádřit svoji potřebu,své pocity,ne pro to,že to chce ten druhý,ale pro to,že to chce on či ona sám.
A takto tu leží a přemítá,o čem je život,o čem je milovat,kdy miluje a kdy je opravdu milován.
Neví,neví je li milován.Je to pocit,jež by člověk neměl zažívat,pocit nejistoty,kdy sám nevím,na kolik je jeho láska přijímána,má li smysl jí dávat,pokud ani neví,chce li ji vůbec někdo přijmout.
Ano,to je to nejpodstatnější- milovat a umět být milován,dát lásku a umět jí přijmout,nebát se dát druhému srdce a střežit a opatrovat srdce,toho jež miluji.
Pokud toto nefunguje a člověku chybí všechna tato zjištění,je na severním polu osamocen a i jeho láska zamrzá,až zemře úplně.
Pak se ze srdce stane na strašně dlouhou dobu kus ledu a do hry vstupuje čas,čas,který mě zakazuje milovat,jelikož se začínám bát bolesti.
Celý život dával a dával z plného srdce veškerou něhu,city a lásku jež měl ve svých komůrkách otevřenou,ale neví proč,vždy nebo převážně se v tomto citu cítil osamocen a sám.
Člověk si pak začne nalhávat,že to tak není,aby si sám sobě nepřiznal,že ten druhý nemiluje,že mu nechybí moje ruka,že ji klidně vymění za skleničku vína,za dobrý oběd,za vlastní pohodlí,jelikož by musel v sobě nejdříve probudit cit,jež je emotivnější jak úcta,kterou k němu zřejmě většinou lidi,tedy ženy chovaly s obdivem,či přívlastkům těmto podobným.
I když jedna žena homvášnivě milovala .Ano byl to nádherný rok jeho života,kdy někdo vynesl jeho srdce na výsluní citů a emocí,že člověk mnohdy ani nedýchal nad záplavou toho všeho,jež mu bylo v lásce dáváno.
Jen konec byl bolestivý se šrámem,jež i přes to vše,co po té bylo- stál.
Pravdou je to,že od té doby uteklo mnoho vody a on neslyšel do dnešní doby z úst ženy to,co touží slyšet každý,,ano je to to otřepané slovíčko, mám tě ráda a druhé miluji tě,,.Zvláštní,pár písmenek,a jak jsou strašně důležitá pro lidské srdíčko,pro lidskou duši,a jak je někdo používá bez uvážlivosti a někdo je nepoužije vůbec,jelikož tato slovíčka jsou do určité míry zavazující,a proč se zavazovat,když i tak můžeme životem proplouvat.
Přiznává si v mysli ,žil divný bohémský a mnohdy až nepochopitelný život a dnes ví,že mu chyběla láska,pohlazení,pár krásných slovíček,přichoulení se od ženy,vnímání jeho osobnosti a ptá se sám sebe,dostane se mu někdy ještě tohoto,když sám sebe mění?
Dokáží se měnit i lidi kolem něj tak, aby nedávali naděje a nebo naopak projevili to co mají ve svém nitru,to co jim říká jejich srdce?
Má nahraný krásný souborek s názvem třináct rad do života a mnohdy se nad ním pozastavil,na kolik je pravdivý každou svou větou i přes jeho něžnou naivnost.
Je nad ránem a jde spát,jelikož mu úvahy- ne že by se dostaly do slepé uličky,ale hlavně nic neřeší,jen je to další klam,kterým se snaží asi obelhat a obelstít opět sám sebe,že život je takový,jaký by ho chtěl mít,nikoliv jaký ve skutečnosti v lásce je.
Proto by člověk neměl vést o lásce úvahy a měl by být vděčný za každý den,který je milován,než za půl roku vztahu bez emoce,vášně a dalších projevů,jež dávají člověku znát že je milován.
Usíná klidnější.Nic nového nevyřešil,nepoznal...ale jěho mysl je čistá a tu a tam se mu opět začíná do ní vkrádat myšlenka na Evu....na rovnátka jež se umí smát.
Snad usne a ráno se probudí s novou nadějí v ní...v ženu,jež může být nositelkou té čisté lásky,kterou má on sám uzamčenou ve svých představách.
Již nechci býti on-když jsem to já,a moje duše
Venku je dnes nádherný den,jaký bývá v tyto podzimní dny velmi vyjímečným.
Dnes jdeme s Evuš do klubu,ale až na večer.Mám zase to své tušení a nevím co se stane,ale vím,že tam budeš,že tě opět uvidím.
To mi stačí i když uvnitř duše doufám,že se naskytne příležitost i s tebou hovořit.
Nevím co ti budu povídat,pokud tento okamžik nastane,ale to je jedno,jelikož vím,že s tebou se dá hovořit o čemkoliv.
Moc se těším na ta tvá hnědá kukadla a líbezný úsměv s rovnátkovým erotyčnem.
Moc se těším na tvé rty,nemyslím tím líbání,ale strašně rád je pozoruji,když hovoříš.
Málokdo si asi uvědomuje,jak je erotické a vzrušující pozorovat rty,tedy pokud jsou krásné jako jsou ty tvoje-při mluvě.
Celý den jsem měl kupodivu hodně práce.Výrobci nafty uzavřely výrobny a to ne jen u nás,tak začala celorepubliková honba za naftou a benzínem.
Telefony,nákupy lodí přes burzu,no prostě blázinec jak má být.Dokonce mi to i vyhovovalo.
Čas mi rychleji plynul a také jsem konečně dělal něco,co mělo v sobě drobet adrenalínu.
Večer se blížil,a já měl konečně vše hotovo,nakoupený benzin i naftu na tři dny do foroty,a tak jsem se mohl již jen těšit.
Dojel jsem domů.Evuš tam již byla a ledabyle se připravovala.
Zkoušela si věci,které jsme den před tím nakoupili a pořád chtěla,abych jí poradil.
Nechtělo se mi,ale nakonec si vzala co jsem jí řekl.
„Dnes tam bude Evka“z ničeho nic řekla,a já věděl,že jsem se opět nemýlil,že mé podvědomí pracuje jako vždy.
Jen jsem řekl“to je dobře,rád ji uvidím“a nemohl jsem nevnímat takový ten divný úsměv,jež mě po mé větě Evu opětovala,kdy je nakloněna lehce do předu,přizvedne oči a usměje se.
Již tento pohled i úsměv znám,dělá to vždy,aby člověk nevnímal její momentální emoce,což znamená,že jí asi vadí,že se na tebe těším.
Sedáme do auta, a jedem ještě koupit cigarety na benzínku.To co totiž prodávají v Jampě na to se nedá ani koukat,natož kouřit.
Pouštím Nohavicu a ona mi při jízdě začne sahat do rozkroku.
Jujda,proč to dělá,nikdy před tím to nedělala,a vždy byla chladnou královnou.Chladnou do té míry,že pokud jsem se jí já nedotkl,nepohladil,sama od sebe tu potřebu neměla a jen vždy opětovala doteky mé.
Mnohdy jsem si říkal,že kdybych nevěděl,jak se miluje a jak milování prožívá,myslel bych si,že je frigidní.
Až časem jsem si uvědomil,že je to pouhý sobecký a bezcitný chlad její duše.
O to více mě překvapuje co to nyní dělá,ale nijak na to nereaguji,i když nepopírám,že mě to v tu chvíli nevzrušovalo a nestopořilo.
Stihla mě než jsme dojeli do Jampa skoro udělat.
Je zaparkováno,pomalu vstupujeme do Jampy.U dveří hned první obětí mých řekneme tomu příznivkyň a již sestupujem do podzemí klubu,do pekla,jelikož jinak se to někdy nedá nazvat,a to jak pro úděsné nedejchatelno,tak i z důvodu lidí,jež tam někdy zajdou.
Přistoupila ke mně Andy,objala mě a já přes její ramena již viděl,že bude dnešní večer zlomkovější více jak jsem si ráno myslel.První koho jsem zahlédl,byla Julie,Evy milenka,druhá byla Míša-potvůrka,den před tím mi říkala,že jede domů a to jsem již začal tušit,že se něco bude dít.
Tebe jsem zahlédl jako poslední a srdce mi zaplesalo,Stále jsi kousek od Míši ,a já věděl v tu chvíli,že i pro Evu má lež krátké nohy,a čekal jsem v očekávání,co se bude dít.
Nedalo to na sebe dlouho trvat,Všechny tři jste se prokousaly k našemu stolu jako tři sudičky,a jen jsem vnímal se zadostiučeněným Euš,jak její rozpaky nabíraly na obrátkách,a jak se je snažila potlačit tím jejím falešným a arogantním smíchem,jako že vlastně o nic nejde.
Ty jsi stála za zády Evu,po tvé levici stála Míša a proti Míše či vedle ní stála Julie.Ty jsi se usmívala,a já také,.konečně je venku to,co jsem jí říkal snad po sté nelži o nás nikomu a bude to férové vůči druhým,
Urážíš tím,že mlčíš všechny a to včetně mě.
Nikdy nedbala rad A já situaci která nadešla vítal.Sice to nyní zní možná škodolibě,ale já tu situaci vítal.Konečně se vše vyřeší a bude klid.
Míša byla v bojovém,ty jsi na venek s úsměvem zachovávala klid .
Julie však psychicky či pod vlivem mariánky,ani sám nevím, nevydržela-drapla Evu
a táhla jí po schodech ven.
Věděl jsem,že pro dnešní den večer skončil,ale byl jsem tomu rád a to i přes nadávky a opovržení,jakým jsem byl k mému překvapení častován.
Byl jsem také šťasten ,jak jsi se chovala ty,i když to vše v tobě určitě vřelo,a zachovala jsi důstojnost a grácii,jež se mě u tebe toliko líbí a o níž jsem věděl,že ji máš.
Asi tak po hodince vše skončilo,Evu zavelela k odjezdu,a seč to pro mě znamenalo,že tě ten večer již neuvidím,jel jsem rád s určitou pohodou na duši,s pohodou kapitána,jež čeká až roztaje led a uvolní mu cestu k další plavbě.
Ano tento večer jsem si myslel,že jste si konečně uvědomili,jaká Evuš vlastně je člověk.
Ale to je na jiné povídání.Ten večer jsem usnul jako mimino,i když jsem z dálky slyšel,jak tam stále něco rozebírala.Bylo mi to jedno a možná že jsem i na rtech v polospánku vyloudil úsměv spokojenosti nad tím,co se ten večer odehrálo.
Zalezla ke mně do postýlky a když jsem na nic nereagoval,začala mě orálně uspokojovat,a když ani zde nedostala moji reakci,jak by jsi představovala,odešla a já klidně usnul.Ani nevím kdy a jak,ale ráno jsem byl tak v pohodě,jak jsem již dlouho nepamatoval
Setkání ...ne sen
Je podvečer.My opět usedáme na našem hotýlku do útulného boxíku restaurace,kde jsem již tolikrát seděli.Mockrát a vždy to bylo něco vyjímečného,krásné,vždy ten boxík předznamenával,že patří k nám,jako tento večer,jako tato noc.Hledíme si do očí,a oba víme,že někde kolem nás opět poletuje očekávání celého večera.Očekávání tužeb,lásky,očekávání z nepoznaného.Nevíme co to je,jak bude vypadat,ale sám nevím proč,je nám zde vždy tak nějak jinak,jak jinde.
Naše prsty se k sobě přiblížily až se spojily v jeden celek,v jeden náboj plný energie,která je v nás a v našem napětí nahromaděná.Naše oči se vzájemně utápí do pohledu toho druhého ,a vzájemně se hladí až někam do nitra našich duší.Vlastně snad ani nevnímáme,co jsme jedli,jen chvilkami smočíme naše rty ve víně,jež nám nyní začíná kolovat v krvi a zvyšuje napětí,střídající se se smíchem a uvolněním,jež vychází ze tvých smyslných a vášnivých rtů.
Sleduji je a opětovně si vybavuji,co řekla v jednom filmu jedna žena muži o rtech .O jejich smyslnosti,o jejich náročnosti a umu.O rtech,z nihž vychází vášeň a touha sama.Moje představivost nemá a ani nechce znát hranic,kam tvé rty dokáží jít.
Jen při pomyšlení jsem vzrušený a začal bych tě milovat v vtom našem koutku na stole.Posadil bych si tě na něj,ani bych tě nevysvlékl,jen bych přiklekl,roztáhl tvé nožky,lehce je pokrčil,abych se dostal ve své touze co nejhlouběji a začal přes odhrnuté kalhotky do strany tě strašně vášnivě sát a líbat.Můj jazyk by zajížděl do nejhlubších částí tvého ženství.Je to k zbláznění,a ty stále vyprávíš,usmíváš se jak andílek skázy,jež byl právě vyhnán z ráje pro svoje hříšné myšlení a mě to ještě více popuzuje a žene dál a dál v mé fantasii.
Pomalinku a jemně se dotýkám nyní již tvého zadečku a zase přejíždím až k poštěváčku,k tvému hrbolku lásky a extáze.Jemně tě rozevírám tak,aby se zcela obnažil a já se mohl něžně jeho konečku dotýkat rty.Jsem šílený,krásně voníš a lepkavé afrodiziakum mě zcela zahlcuje.Těžce dýcháš,jsi vzrušená a moji hlavu si tlačíš silněji a silněji do klína,a nohama si mě ještě více přitahuješ.Je to intenzivní a když najednou zajedu prstíkem do tvého zadečku a udělám jen pár pomalých pohybů,vybuchneš v extázi,tak silné,že se nedokáži vyprostit z tvého sevření.
Máme štěstí,nikde nikdo,snad osud odešla pryč personál a my se pomalinku potácíme na pokoj.
Na pokoj,kde začíná něco,co se nedá přirovnat ničemu.Bereš si mě s takovou touhou,že sám se bráním prvním výstřikům,tvé ruce jsou všude a tvé nenasytné rty také.Nevím co dělat,klečíš u mě a já tě držím za vlasy a přitlačuji k mému mužství,jež již saješ,.Jazykem kroužíc kolem žalůdku a v intervalech mě bereš celou do úst a přirážíš divoce jak nenasytná ďáblice,jež chce zcela pohltit svého anděla neřesti.Cítím tvé pevně stisknuté rty,tvé zoubky jak narážejí na žalud a tvé prsty,které mě drží a tisknou rozkrok.Nevím co se to děje,ale vím,že slétl na zem anděl neřesti,kterého odstrkuji,jak svého otroka na postel,tak,abych si ho vzal nyní já,abych si ho podrobil a pak se nechal opět podrobit.Noc začíná,a já cítím,že proletíme celý vesmír,než bude sama u konce
áíležíš jak jsem tě odstrčil.V tvých očích jsem zahlédl záblesk napětí ,zvědavosti,strachu,je tam vše.Ruce máš rozhozené do stran a nohy pokrčené,jen mezi lístky je vidět štěrbinka tvé lasturky.Mé oči však upoutaly tvoje bradavky,tyčí se jak dva hroty.Přibližuji se k tobě,má pravá noha se vtiskla mezi tvoje nohy,tak že je mírně rozevřela,a kolenem se dotýkám tvé lasturky a zadečku souběžně.Cítím jejich mokro,cítím,jak sama začínáš klouzat po mé noze a dráždíš si tak vše co ti je milé.Vnímám,i jak jsem se nad tebe naklonil a stiskl pevně tvé bradavky mezi rty,jak přitlačuješ i zadeček.Jako by jsi tím něco chtěla naznačit a já neváhám.Nemyslím,jestli je to tak,ale pomalu se vsunu i druhou noho mezi tebe,abych tě úplně rozevřel a v pokleku opouští mé ¨rty tvoje bradavky,které na jedno prsu nyní mnu svýma prstamä a druhou rukou vsouvám svůj tvrdý penis tobě do zadečku.Nejdříve jen na kousek,ale pak sama přirazíš a já do tebe celý vnikl.Hlavou mi prolétla myšlenka na to jak hluboko vnikám.Jsi divoká,ani nevím jak moc se ti to líbí,ale já nyní zajíždím co nejvíce a nejhlouběji.Je to poprvé,co tě miluji dříve do zadečku a jeskyňka strádá,a tak pomalu vysunu můj pulsující penis a vnikám do jeskyňky.Vzdycháš,jsi brunátná,a já vnímám tvoji extázi.Střídám nyní obě dirky,postupně a pomalu a i sám cítím,jak se mi hrne kůžička přes žalud.Jsi v extázi a já šílím s tebou a možná i drobet vypočítavě zvyšuji intenzitu.Otevřeš oči a v údivu na mě hledíš.Je v nich něco jiného,než jindy.Jsi jak šelma,ani sám nevím,jak jsem se ocitl sám na zádech a ty jsi nade mnou rozkročena a přitlačuješ mi do tváře zozevřenou jeskyňku.Jako by jsi mě chtěla celého pohltit a sama si ji ještě více rozevíráš.Vnikám do tebe jazykem,vášnivě tě všude lížu a můj nos naráží na tvrdý,stopořený poštěváček,který začínám prudce sát,tahat jemně mezi rty a jemně koušu i všude kolem,tvář mě zatápí lepkavá hmota.Jsi neuvěřitelně mokrá a divoká až se propneš v zádech a přichází něco,co u tebe neznám .Ve výkřiku mě polévá ještě něco hořce,voňavě horkého,jež se mísí s tvým nektárkem,jehož jsem přeplněn.Je to úžasné a vzrušující a uvolňující.Stéká mi to všude,po tváři,cítím to mokré horko jak v pramínkach teče a utíká po krku dál až na zátylek.Nikdy jsem neviděl tak stupňující se extázi tak silné vzrušení.Kdy bez myšlenek a v transu tě mám najednou v rozkroku a jen pár rychlýma pohybama tvého jazýčku a rtů stříkám také.Nevím ani to,jak se ti to líbí a jsem v ostychu,ale přijímám tuto rozkoš také plnými doušky a nebráním se ani tvým zoubkům,jež chvilkami zvyšují mé napětí a tepot v celém mém mužství.
Sklidňuješ se,slízáváš poslední kapičky a laskáš mě ústy všude .Jsem takřka zemdlelí a ty vedle mě beze slov a snad s úsměvem a slzami v očích uleháš.Nevím co bude dál,bude li ještě dnes výlet celým vesmírem,ale již nyní jsem poznal světy,kam smrtelník nikdy nedoletí.Miluji tě a jsem jen tvůj
Poetické ráno
Ležím,ještě se mě nechce otevřít oči,i když mé tělo zcela procitlo.Vnímám,jak podkrovním okénkem ke mě pronikají louče ranního sluníčka,jak mě hladí po tváři.
Vnímám ho naprosto slastně,stejně tak,jako tvůj dech,jenž se prodírá mojí chlupatou hrudí a hladí mě po kůži jak letní vánek.
Mám stále přivřené oči.Nevím,jestli tento pocit někdo zná,či ho vůbec vnímá,ale mým tělem prochází něžné brnění,kdy kombinace podzimního sluníčka v chladném ránu s tvým dechem dokáží vytvořit neuvěřitelné souznění pocitů.
Souznění všeho a umocnění toho,co jsme prožili předešlou noc.
I ty procitáš, v polospánku se ke mě při choulíš ještě více než před tím,políbíš mě na hruď a zpět zaboříš svoji tvář na rameno .
Pomalu ale sjíždíš až do podpaží a já si připadám,jak skutečný ochránce tvého spánku.
Jsem v ten okamžik snad i pyšný,že jsem to já,kdo ti pro tuto chvíli může dát svá křídla jako útočiště,jako peřinu,jako jistotu tvého procitání.
Jsi vzhůru,sedíš již na kraji postele a pomalu otáčíš ke mě svoji hlavu.Nedívám se na tebe,ale cítím již i tvůj pohled.Otočím se.
Naše pohledy se v ten moment,v jediný okamžik,aniž by se musely hledat setkaly.
Měl jsem pocit,jako by mezi námi proběhl film posledních okamžiků.
Nevím jak ten pocit vyjádřit,ale cítil jsem v ten ,moment ostych se štěstím ,s určitou blažeností kterou nám přinesla slast naší touhy a vášně.
Mlčky jsme se postavili.Cítil jsem,jak se naše myšlenky vyměnily a ty jsi s jemným úsměvem,kdy jsem vnímal jak se ti chvějí rty odešla do koupelny.
Byl jsem sám.Vím,že to asi pro tento okamžik není to správně a to co by mělo vystihnou atmosféru tohoto rána,ale prolétlo mě myslí co bude dál.
Dnes jedu do Hamburku nakupovat opět naftu,a budu muset tento sen opustit,ale již se těším na další den.
Ano,těším,i když to nebude asi den z těch lepších,ale kdo ví.Kdybych neodjížděl dnes,jel bych rovnou domů a vše řekl Evuš.Ano vše,to že se s ní rozcházím,že konečně vnímám něco více,než sympatie vůči skutečné ženě,že jsem konečně prožil milování a ne jen bezcitný sex.
S odstupem času si dnes i sám sobě musím přiznat,že ani nevím,proč jsem s ní byl.
Nebyla hezká a ani chytrá...tedy chytrá,no nebyla hloupá,ale měla takovou tu pouliční chytrost,kdy pes u popelnice je nucen přežít,a to mu dává ne jen sílu,ale i postupem času spousty zkušeností,jak přežít třeba i v tajze.A to byla Evuš.
Brala každý den jako den poslední, snažila se ne jen z něj,ale i z každého,kdo se jen momentem ocitl v její blízkosti z něj něco získat...materiálno,duševno...prostě cokoliv.
Pracovala v reklamní agentuře,a když nad tím uvažuji,vlastně každý projekt,který tato agentura děla ,byl vlastně z valné části skrze ní mým dítětem či aspoň myšlenkou.
Vycházíš z koupelny a na mě se culí ta tvá rovnátka.Jsi jak sluníčko,které se směje a rozdává radost.
Ještě jsem tě takto neviděl.Poletuješ po pokoji,plácneš mě přes zadek a jen se směješ.
Neptám se na nic..ve tváři se mě rozlévá pocit štěstí a já také mizím v útrobách koupelny.
Rychle zapomínám na každou myšlenku,jež mě prolétly hlavou v tvé chvilkové nepřítomnosti,osprchuji se ve studené vodě,jak jsem se to za poslední léta naučil,a již oblečený na tebe poklepávám špičkou boty....snídaně volá lenochode.
Vezmeš to tak jak to bylo myšleno,obejmeš mě a rozverně řekneš,tak se netoulej Méďo a jdeme.
Snídaně proběhla za stálého švitoření.Ani již nevím o čem,jen stále slyším tvůj hlasitý smích.
Cesta z hotelu byla tichá a beze slov,oba jsme věděli,že skončil krásný okamžik,a nechtěli jsme to pokazit zbytečným povídáním.
Eva to věděla,co chci udělat až se vrátím ze zahraničí a bála se toho. I když jí Evuš podvedla a ne jen jí,neměla ráda vyhrocené situace.Žila vlastně poklidný život,stejný,jako byla sama. Neměla ráda spory a i když byla v právu,radši ustoupila,aby se nemusela prát za svoji pravdu.
Ale fakt je,že jsem ji ještě tolik neznal,myslím po stránce mentální.
Pomalu se blížíme k budově,kde pracovala a mě běžel stále jeden a ten samý film před očima.
Byl jsem rád,že neumí číst myšlenky.Asi by mě měla za blázna a jen úsměv na mých rtech asi prozrazoval,na co myslím.Silnice mě splývala s jejím obrazem.
S černými ,dlouhými vlasy, bílou šíjí,plnými ňadry,jež byly zkrášleny velkýma ,hnědýma bradavkami.
Ani bych si neuvědomil,že jsme na místě,,kdyby mě sama nepoložila ruku na můj hřbet dlaně,jež pevně svírala volant a neřekla,jsme zde.
Polibek,zamávání a její silueta mizí ve dveřích.
666.vas.satanek.666
Hyjena
Cesta do Hamburgu utekla a já udělal vše,co mě sem dočasně pracovně přimělo jet.
Stále myslím na Evu,a i když bych jindy zde přespal,dnes jsem se rozhodl jet zpět.Ještě musím zajet do centra města.Nelíbí se mě zde,ale díky svému obchodnímu ruchu zde vždy rád projdu obchůdky a popřemýšlím o nějakých dárcích.
Nejdříve Eva...ano ta bude překvapena,zjistil jsem,že se dokáže upřímně radovat ze všeho,což mě způsobovalo ještě větší radost takovou ženu potěšit dárečkem.
Koupil jsem ji parfém z nové kolekce Lacoste Essential.Vím,že u nás ještě nebyl ,či spíše jsem ho ještě neviděl v prodeji. Vnímal jsem jeho vůni a vybavoval jsem si vůni Evy kůže...ano to je on.
Rád nakupuji parfémy,musí vždy sedět tomu,komu patří,člověk musí vnímat obojí,a pustit svoji fantasii na uzdě,tak,aby daná vůně neskončila v odpadkovém koši.
Ještě nějaký přívěšek a jedu.
Přiznám se,koupil jsem i na rozloučenou a jako omluvu řetízek i Evuš,nikdy jsem to Evě neřekl,ale cítil jsem to v tu chvíli tak.
Cesta domů utíkala rychleji jak jindy.
Byl jsem sice unavený,ale byla to taková ta únava v euforii,kdy je člověk na obláčku a těší se za tím,kdo jej na něj posadil.
Na Evuš jsem a to mě zpětně zaráží,ani nepomyslel.Měl jsem jasno,věděl jsem co říci a proč,a nechtěl jsem ani nijak kličkovat.
Snad jsem nepomyslel i pro to,že nikdy mé city ani citová investice nebyla touto ženou nijak obsazeny..zkrátka prázdno.
Snad jsem byl s ní jen pro sex..nevím.Nikdy jsem takový vztah z mé strany bez citů nezažil,tak ho nedokáži ani sám sobě popsat.
Snad,nevím,asi to,že byla Evuš lesbička,...tedy říkala to o sobě bylo to,co mě imponovalo.Ale po té, co mě ukazovala při milování,kdy její praktiky a um byl adekvátní dobré studence kamasutry,jsem od jejího lesbického zaměření upustil.
Věděla přesně,kdy co udělat,jak se dotknout,kdy sevřít rty,kdy a kde jemně stisknout zuby,v jaký moment zrychlit a kdy naopak se mazlit,či zatnout nehty.Ano,uvědomuji si,že mužské tělo znala velmi dobře,a jen s úsměvem na rtech si říkám,kde se to naučila???
Jsem doma.Možná drobet nervozity,ale jen na chvilku.Jdu po schodech.Pomalu a jistě...vždy chodím po schodech a ne jen doma.Nemám rád výtahy a i se cítím po té lépe.
Ještě mě hlavou prolítne úvodní věta a již odemykám dveře.
Otevřu dveře a .........
Ne,to není možné.Vybíhá na chodbu,a dívám se na dveře,vstoupil li jsem do správného bytu.
Kam jinam,vždyť jsem si odemkl sám svými klíči.
Prudce vstupuji opět do bytu.
Dívají se na mě ale jen prázdné zdi a prázdný byt.Co se to děje,ne,to není možné.Opřu se o zárubně dveří a mlčky hledím na zcela vystěhovaný byt.
Uvědomuji si v tu chvíli,že Evuš vystěhoval vše co jsem za poslední měsíc nakoupil...a hořce se tomu zasměji.
Je to jak ze špatného filmu,když si uvědomím,jak mě všude vodila,vybírala vybavení,vše i to co si mnohá domácnost za celý svůj život nepořídí.
Zvláštní pocit a ani nejsem rozlobený,mnohé pro tento den odpadá včetně mé počáteční věty rozchodu.
Jdu k oknu a z okna vyhazuji i řetízek na krk ,jež jsem jí koupil a nyní se již směji,když z okna do ulice je slyšet jen věta..zapomněla jsi zde ještě toto..
Sám se divím,jaký klid je v mém těle,jaká pohoda a vyrovnanost.
Snad by mě měli jiní za blázna,ale já si oddechl a s úsměvem a neuvěřitelnou volností a lehkostí na duši jsem odcházel z bytu se ubatovt na hotel.
Cestou jsem již volal Evě a těšil se,že budeme dnes opět spolu a to již legálně
Rozhodnutí...osud..kdo ví???
To období ,které nastalo,období,kdy Evuš byla svržena a zašlapána do odpadkového koše minulosti bylo jiné.
Je a bude těžké vše popsat a vyjádřit tak,aby to mnozí pochopili,jelikož jsem ho v mnohém nechápal ani já sám.
Bylo krásné.
S Evou jsme se vídali každý den,a každý dnem jsme si byli blíže.
Netrvalo dlouho,a já našel nový byt.
Nikdy jsem nechtěl zůstávat v bytě,kde jsem byl s ženou,se kterou jsem se rozešel.
Ne jen kvůli vzpomínkám,ale i to ,že by do bytu,kde jsem se miloval s ženou,která mě byla v danou chvíli blízká,bych se miloval s jinou,mě připadalo nečisté.
A snad i určitou formou znesvěcení možného...jiného vztahu.
Přátelé,kteří mě znali mě tak i již vnímali a snad i chápali a obdivovali.
Pro mnohé a nezasvěcené jsem musel ale být zcela jak podivín ,jako tvor z jiného světa.
Ale přiznám se,nevadilo mě to a názory okolí pro mě nikdy nebyly tím,co u druhých vytváří podstatu žití a směrů myšlení,
Přišel den,a my jsme najednou spočinuli mezi dveřmi nového bytu.
Snad rozpaky,snad radost z nového nám v danou chvíli svazovaly nohy.
Opravdu nevím,ale cítil jsem nádherný pocit něčeho nového.
Eva byla ke mně přimknuta jak klíště.
Hlavu složenou na rameni a já cítil její dech...napětí jejího těla,ale zároveň energii štěstí,jež nás v danou chvíli obklopovala.
Stále stojíme mezi zárubněmi dveří a snad jen pocit nám dává znát,jak moc jsme v tuto chvíli jeden druhému na blízku.
Teplo Evi tváře jsem cítil na rameni a přelévalo se něžně do celé hrudi.
Věděl jsem,že je v tuto chvíli šťastna a já...já se bál aby to,co se odehrálo v ten malý okamžik a na tak malém prostoru je sen.
Chtělo se mě křičet od radosti a jen stěží jsem potlačoval slzy,které se mě draly do očí.
Sám nevím,jak dlouho ,kolik dní,týdnů,měsíců...prostě nevím jak dlouho jsem byl mrtví na duši,a neznal jsem to,co jiní každodenně vnímali.
Neznal jsem již ten pocit,který mě procházel celým tělem...pocit,kterému někteří říkají láska,druzí štěstí ...a já???
Já jsem byl mezi zárubněmi,jež byly pro mě v tuto chvíli obláčkem na modré prosluněné obloze.
Nevím již kdo vešel jako první.
Chtělo by se mě nyní napsat něco,co by upoutalo a ještě více umocnilo situaci,ve které jsme byli jako muž v ženě a naopak,ale neudělám to.
Vím že jsme najednou procházeli bytem v objetí a kdyby se mě v danou chvíli kdokoliv zeptal,jakou barvu mělo cokoliv v tomto bytě...jen bych se usmál a řekl...nevím.
Zazvonil zvonek.
Jeho zvuk přehlušil atmosféru,ale já věděl,že stěhováci vezou základní vybavení,které jsem na rychlo nakoupil.
Evi se dívala nevěřícně a v jejich očích jsem cítil teplo,obdiv......pohlazení,které mě šlo celým tělem.
Pohlazení,které vycházelo z jejich hnědých očích a bylo v nich tolik lásky,že mé srdce se začalo otvírat jejím dlaním tak rychle,že jsem ve zlomku proletěl celý vesmír.
Byly to zvláštní chvíle.
Stěhováci pobíhali sem a tam,všude chaos,nepořádek.
Já přes to měl v sobě z toho všeho uložený neuvěřitelný pocit domova .
Byla to Evi,která ho dělala.
Usměvavá,veselá,smála se na hlas...opravdu na hlas a zvonivě tak,že každý tento moment mám do dnes v sobě zaryt nesmazatelně a i přes to,co již dnes vím, že budoucnost přinesla,tam takto zůstane již na pořád.
Byl jí plný byt,tu měla v ruce obraz,tu nádobí,po chvilce již povlékala smontovanou postýlku v ložnici.
Orientovala se zde velmi rychle a já v tu chvíli věděl,že jsme našli své útočiště,svoje hnízdo milenců,svůj domov.
Těžko si tyto pocity popisují,a snad jsou i nezáživné,ale pro mne v ten den znamenaly celý můj život.
Vždy,když se na mě usmála ta její rovnátka,byl jsem šťastnější a štastnější.
Ani nevím proč to řekla,ale v celém tom shonu,který kolem panoval,řekla větu,, a zde bude vánoční stromek,, a já vím,že jsem se rozplakal.
Vím že muži nepláčou,ale tato věta byla pouze dokreslením všech pocitů,dokreslením toho,že jsme doma.
Vystihovala naši lásku a já až později si uvědomil,že láska se dá vyjádřit i jinou větou,jinými slovy,než je miluji tě.
Ale to je již na další vyprávění,jelikož za chvíli ,tak jak v letu jímž mě míjela a doteky,které mě vždy uštědřila jsem věděl.že dnešní den se blíží ke konci.
Tedy ke konci ne jako takovému,ale .....ale to opravdu až příště
